planujvylety.cz
Kostelík Nalezení sv. Kříže v lese Křižánku

Kříž v Křižánku v roce 1925

V trojúhelníku obcí Zelenecká Lhota - Vlčí Pole - Veselice je les Křižánek. Kdysi tam snad stávala vesnice Kříženec, která byla zničena.

Ves Kříženec vznikla pravděpodobně v době kolonizační, ve 13.století nebo spíše až ve 14.století. Patřila k obci Veselice, kde se roku 1362 připomíná Jan Dětenický z Veselice, jež vystavěl tvrz Veselickou. Ale už roku 1387 Jan Dmych z Veselice byl purkrabím na Michalovicích a roku 1399 zastavil Veselici se vsí Křížencem Janu staršímu z Michalovic, horlivému katolíku, známému z válek husitských, jemuž sirotci 6.června 1425 vzali hrad Michalovice. Roku 1410 již držel Veselici i Kříženec i části jiných nejmenovaných vsí Jan Dmych z Veselice, pravděpodobně syn Jana Dmycha purkrabího. Tento své ženě Anně na tom všem zapsal věno, s přivolením bratra svého nedílného (neměli rozděleno dědictví). Vládli na majetku společně. Měli v kostele kříženeckém rodinnou hrobku. Do téhož kostela dle kroniky faráře Nechanického ještě v r.1416 dosazovali katolického kněze. Ale již v roce 1417 patřil Kříženec Zdeňkovi z Vlčího Pole, který byl také v kostele tamějším pochován. V pozdější to byl zřejmě kostel husitský, a proto konsistoř o tom žádné zprávy nemá, ani žádné zápisy.

Pak okolo roku 1500 připadl Kříženec k Milkovicům, které držel Petr Procek z Kolomut. Jeho dcera Barbora 1532 zapisuje ves Kříženec, tentokrát ves pustou, jak tenkrát ves zpustla nevíme, Milkovice, Lično, Řmenín a Važice, svému muži - Janu Straníkovi z Kopidlna a po jeho smrti prodala to vše Jiříku Klusákovi z Kostelce a ten zase Janu Rašínovi z Risenburka ze Staré (Staré Hrady). Potom patřil Kříženec Adamu Krajířovi, jenž se připomíná r. 1555 až 1588 a měl za manželku pověstnou Martu z Veselice. Ve třicetileté válce zničil ves Kříženec a Milkovice r.1646 švédský rytmistr Lattermann. Tolik ve stručnosti záznam.

Před husitskými válkami sídlili na faře v Křižánku plebáni (světští kněží). Po dobách husitských válek obyvatelstvo Zelenské Lhoty a okolních obcí se scházelo v kostelíku v Křižánku, který tam zůstal a kde býval husitský kněz.

Nejmenovaný farář libáňský si kolem roku 1680 stěžuje takto: Obec Zelenská Lhota opanovala a ujala se jisté kapličky v hustém lese ležící, Křižánek zvanou, na půdě panství starohradského. Tam zádušní hromadu držívají, sami sobě kostelníky, zvoníky a hrobaře z obyvatelů své obce ustanovují. Kostelní věci u sebe chovají a zvonce z kostela má jeden chalupník na dvou dřevech zavěšené naproti chlívům a na ně zvoní poledne, také hrany umrlému, ať je křtěnec nebo nekřtěnec, zaopatření potřebami k spasení věčnému dávají. Ke kostelíku do Křižánku také těla mrtvých, bez vědomí a bez přítomnosti faráře libáňského sami donášeli a tam na loket do země pohřbívali, aby nemuseli platit faráři, který žádal vždy velkou štolu (odměnu). Jaké ceremonie při tom zachovávají to Bůh a oni nejlépe vědí. Nejspíš tu i křty s dětmi dělají a šestinedělky uvádějí. Obec Lhota Zelenská se zde, proti vydanému opětovnému zákazu městské i duchovní velebnosti schází a každý Boží hod po poledni do kapličky chodí a z obcí Vlčí Pole, Bačálky, Veselice, Řitonice, Skuřina se k nim připojují někteří poddaní, a tam bedlivě čtení a písně poslouchají, zatím co obyčejné nešpory v chrámu páně libáňském s požehnáním Velebné Svátost oltářní zanedbávají a opovrhují. Po vykonaných službách božích jednou v roce a to sice neděli po Nalezení sv. Kříže, v tom lese Křižánku při kapli pivem a pálenkou se tak ožírají, až v tom lese rozličné hříchy a nepravosti vykonávat se opovažují, takže bůh skrze ty zlé činy pohněván je, jiný lid pobožný pohoršen a mohlo by být trestáno celé panství ať vinný či nevinný. Nebožtíci bez zaopatření z toho to světa scházejí, aby jejich nedbalost a zatvrzelost najevo nevyšla a bez vědomí farářova je zahrabávají.

V roce 1712 opakuje libáňský farář Josef Stella stížnost, patrně dle záznamů svého předchůdce v Pamětní knize. Třicet let se tedy mohli Zelenolhotečtí a okolní oddávat svým náboženským úkonům, až bojovný a i peněz žádostivý libáňský farář Jan Ignácius Josef Stella s ráznou rozhodností tomuto pokoji chtěl konec učinit. Zde slova Stellova: "Vícekrát písemně i ústně pro Boha jsem Lhoťáky napomínal, prosil a žádal, aby od mnohých zlých a nešlechetných obyčejů odstoupili a k řádu církevnímu jako jiní přistoupili a podle svého katolického cvičení a učení živy byli, nicméně ale to všechno neprospívalo, nýbrž mně po třikrát násilí učinit chtěli, takže jsem od nich s velikým posměchem a hanbou odejít musel. Ač jsem panu hejtmanu na Kosti Jindřichovi Holanovi písemnou i ústní zprávu podal, žádného zastání a žádné asistence jsem se nedočkal."

V neděli po Nalezení sv. Kříže, 9.května 1715, sloužil J. Stella mši svatou v Křižánku na požádání obyvatel lhoteckých. Po mši a po zaplacení obyvatel lhoteckých se strhla rvačka o zvonek mezi farářem libáňským a zelenolhoteckými, a prý zeť Václava Linky, rychtáře ze Zelenské Lhoty, do kněze strčil, až na zem upadl. Farář Stella se hájil tím, že pouze prováděl nařízení vikáře doubravského a že chtěl, aby zvonec zádušní visel, tam kde má být a to na vížce kostelíčka v Křižánku.

Po této události roku 1715 horlivý sluha církve libáňský farář Stella poslal do Prahy stížnost na nedovolené jednání osadníků zelenolhoteckých a že jim sloužit nemůže. Stěžoval si také na stařičkou Evu Svobodovou ze Zelenské Lhoty (dnes čp.1), která pomáhá při porodu, zaříkává a odvádí mraky na skály a lesy, v kostelíku v Křižánku křtí děti, uvádí šestinedělky a pochovává mrtvá těla v Křižánku. Kropáč měla z husího peří a pro svěcenou vodu chodila do Markvartic ke kostelníkovi, za což mu dávala tabák. Trvalo ještě dvě léta, než bylo zahájeno vyšetřování.

Dne 8.června 1717 došlo k výslechu a sepsání protokolu na radnici v Sobotce, kam byli povoláni kostelníci kostelíčka Nalezení sv. Kříže v lese Křižánku Jiřík Poláček, 51 let (čp.35) a Jakub Maličký, 48 let (čp.9) a tři svědkové: Jakub Přadýnko ze Spařenec, Jan Štolbovský ze Skuřiny, 58 let a Mikuláš Jukl z Rakova, 75 let, který jako poslední zpěvák ve zmíněném Kostelíku při mši zpívat vypomáhal. Pět vyslýchaných se vyjádřilo takto: Dne 9.května 1715 tu neděli po sv. Kříži čili o pouti téhož kostelíka, po službách božích, když kostelníci mši faráři Stellovi zaplatili, chtěl zvoník Martin Šmíd zvonek, jehož bylo užíváno jen k pohřbům a bohoslužbám, jako vždy sebou vzít a ve svém bytě uchovat. Farář libáňský J.Stella mu však strhnul zvonek z ramen a dal je svému libáňskému kostelníkovi s příkazem, aby jej odnesl do Libáně. Jirka Poláček však hned odporoval a snažil se zvonku zmocnit, což se mu po delším zápolení podařilo za pomoci několika sousedů. Odpor popudil faráře Stellu tak, že Poláčka popadl za vlasy, povalil ho k zemi a chomáč vlasů mu vytrhl. I běžel na Maličkého, který se do kostelíka obrátil, aby věci uložil a farář volal: "Pojď sem ty šelmo luteriánská ! Cosi povídal, že zvonec neseš a váš je?" Maličký poklekl před farářem a prosí, že se ničím neprovinil, ale farář ho přece dvakrát pěstí až do krve uhodil a nedbaje krve mu dvě rány španihelskou holí zasadil, spílaje všem: "psi luteránští…Kohokoliv tady pohřbíte, toho vykopat a k šibenici položit dám!" Hromada farníků slyšící kněžskou výhružku smáli se duchovnímu, načež on se k nim rozběhnul, některé z nich honil, ale nedohonil. Na to se vrátil do svatyňky, odtrhal všechny obrazy a vzal je s sebou do Libáně. Nikdo se mu neprotivil. Potom v osmi dnech za pomocí robotných lidí z panství Starohradského, nad kostelem kde zvonky vysívaly, polštáře, v kostnici umrlčí máry posekat poručil, kostelní dveře závorou zatlouct dal.

Na farářovo jednání si Zelenolhotečtí stěžovali u Kosteckého úřadu. Za pána kosteckého, tehdy nezletilého Františka Josefa Černína, vedla záležitosti hraběnka Valdštejnová, jeho poručnice. Ta oznámila stížnost arcibiskupské konzistoři pražské, která zavolala libáňského faráře Stellu k zodpovídání. Po výslechu nařídila vikáři doubravickému Jiřímu Ant. Neradiusovi, aby spolu s farářem osenickým Václavem Norb. Tesánkem celou záležitost důkladně vyšetřili, ony dva kostelníky s farářem znovu konfrontovali a celou obec Zelenolhoteckou s přispěním hospodářské správy kostecké do jednoho přihnali k výslechu na faru libáňskou ke dni 30.8.1718. Vyslýchání bylo vedeno tak jednostranně a neslušně, že to popudilo úředníka kosteckého, který konšelům lhoteckým poradil, aby podali stížnost ke své vrchnosti hraběti Černínovi. Stížnost tu skládal Martin Klíma, měšťan ze Sobotky.

Na tuto stížnost nařídil hrabě úřadu svému na Kosti, aby podal obšírnou zprávu o událostech na Křižánku, čemuž úředníci a to: hejtman Holan, duchovní Koch, purkrabí Jan Jakub Malý a písař obročný Siegl, dne 26.března 1719 vyhověli a nakonec doporučili přifaření kostela i osadníků na Křižánku do Vlčího Pole a tak do Sobotky, neboť prý tak se předejde dalším nepříjemnostem.

Jak vidno věc křižánecká se rozrostla do veliké aféry, jejíž větve dosáhly až do konzistoře pražské. Protokolů s výpověďmi svědků faráře Stelly a proti nim výpovědi sedláků lhoteckých a různých spisů úředních ze Starých Hradů a z Kosti tam byla už veliká kupa. Zvláště Dorka, žena Jiříka Košťáka ze Sedlišť, jazykem mrštným dramaticky vylíčila, jak Lhotečtí faráře zbili a kleriku mu roztrhli, jak mu kříž z ruky dál než na tři lokte odlítl a čepička z hlavy spadla.

Duchovní komise se ale nejvíce pídila po kacířských knihách českých, jelikož z řeči některých svědků vysvítalo, že Lhotečtí v lesním kostelíku konají tajné bohoslužby a mají při tom nějaké modlící knížky napsané na pergamenech papíru. Nikdo však o nich nechtěl nic vědět a prozradit, až Václav Kysval ze Zelenské Lhoty, 22letý, podruh sedláka Karla Maxy, jehož sestru měl za manželku, na otázku: Taky jste viděl, aby váš švagr hospodář měl nějaký knihy podezřelý, anebo aby něco proti katolické křesťanské víře ku příkladu proti svatým nebo proti jinému článku víry svaté katolické mluvil?, se vyjádřil: "Dost jsem od něho slyšel proti svatým." On říká: "Co mě pacholek(svatý) může pomoci, nebo dát anebo já u něho pořídit, když hospodář nechce mi to dát" a dokládá, že: "Svatí byli hříšní jako my, a když pokání činili, do nebe se dostali. A co svatí, co zmůžou, kdyby bůh nechtěl? A někteří blázni, tak on říká, před dřevěnou figurou nějakého svatého ruce spínají, klekají a volají, ale jak je má svatý slyšet, když má uši a neslyší, oči a nevidí, hubu a nemluví." Jindy když šlo procesí do Dětenic k sv.Jánu, tak on řekl: "Co pak ten Jan Nepomucký právě nic nepomůže, poněvadž je kamenný. Lepší je doma se pomodlit nebo kdekoliv jinde, nežli tam jít." Proti očistci říká: "Není žádný očistec, že on má na světě dost velký očistec a že tam na nebi není žádný. Od duchovního prý sám slyšel, že mše svatá, která se dává sloužit za mrtvý a světla, co se za ně rozsvěcují, že platný nic nejsou, že se to dělá jen pro peníze." "Knihy žádné jsem u něho neviděl, jen jednu má nehrubou, tu říká, že si nedá vzít, i kdyby kněz přišel, že by spíš na místě zůstal, než by mu ji dal, protože to je kniha spravedlivá." Na otázku: Taky jste slyšel něco podobného od jiného souseda zelenolhoteckého? Odpověď: "Neslyšel, ale myslím, že jsou jeden jako druhý. Zpívají v Křižáneckém kostelíku z knih, jsou tak na arše psaný, starý, všelijaký, asi 12 archů jich je a po zpívání si je dobře ukládají, někdy jeden je k sobě vezme, jindy druhý a říkají, kdyby se něco šustlo a kněz přišel, aby je dobře schovali. Mají taky nějakou modlitbu, kterou nad mrtvým tělem jako pan páter říkají, tu jsem já jak živ neslyšel. Ten ji říká v domě nad mrtvým, který se do toho dá, někdy Václav Žďánský ze Zelenské Lhoty (čp.14), někdy starý Peterka z Rakova, babu také starou a slepou mají, která šestinedělky uvádí, pochovává a mraky vodí."

V březnu 1719 dostal hejtman Holan z Kosti rozkaz z Prahy, aby zatkl odporující sedláky i s knihami a zejména stařenu Evu Svobodovou, porodní bábu, prý již babku stoletou, zaříkávačku povětří a jakousi hadačku anebo prorokyni. Než mušketýři došli do vsi, tak podezřelí muži uprchli. Odvedli jen stoletou Evu Svobodovou k výslechu před duchovní komisi v Libáni. Ta se přiznala, že křtí děti svěcenou vodou získanou od kostelníka z Markvartic, že uvádí šestinedělky a že odvádí mraky, aby neškodily ani obilíčku, ani stromečkům, ale aby kroupy padaly do rybníků.

Výslech Evy Svobodové před duchovní komisí v Libáni, poddané Černínovské ze vsi Zelenské Lhoty (čp.1), náleží k pozoruhodným listinám své doby.

  1. Otázka: Jak vám říkají a jak stará jste? Odpověď: Eva, již mě bude tento rok 100 let.
  2. Otázka: Taky jste někdy babívala (Dělala porodní bábu)? Odpověď: Babila, již více než 50 let, já již jako dívka jsem 17 dětí povila (děti narozené povijanem ke křtu zavázala).
  3. Otázka: Taky jste někdy křtila? Odpověď: Křtila.
  4. Otázka: Jak mnoho asi jste jich křtila? Odpověď: Pokřtila jsem na Zelenské Lhotě 3 v Dětenicích 1.
  5. Otázka: Nikde víc? Odpověď: Nikde víc.
  6. Povězte způsob, jak křtíte? Odpověď: Vezmu vodu z kostela, kostelník mě ji dá v Markvarticích nebo ve Vlčím Poli, obmyji s ní děťátko mezi očima a na prsou a řeknu: Ve jménu Boha Otce, Syna, Ducha Svatého, přijmi Ducha Božího, k tomu ti dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý a Pán Ježíš Kristus, amen.
  7. Otázka: Jsou-li ty děti živy co jste křtila? Odpověď: Dvě Hazdrovi, co jsem křtila, byly pokřtěny zase v Libáni a čtvrtý den zemřely (další není v originále dobře čitelné).
  8. Otázka: Taky nějaké šestinedělky uvádíte? Odpověď: Uvádím v Křižánku. Na 50 let nechybí.
  9. Otázka: Jak pak uvádíte? Odpověď: Vezmu svíčku, dám šestinedělce a řeknu jí: Poznamenejte sebe i děťátko křížem svatým, andílka božího! Potom říkám s ní Otčenáš, Pozdravení andělské, věřím v Pána Boha. Vejdi sem jako Panenka Maria, jsi-li čistá, nejsi-li čistá, vejdi ven. Potom u oltáře říkám Otčenáš a obecní zpověď: O milosrdný a dobrotivý pane Jesu Kriste, který jsi mne ráčil stvořit a svou předrahou krví vykoupit, očisti mne i šestinedělku i s andílkem jejím. K tomuž ti a mě dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý, Pán Ježíš Kristus, amen! Na to ještě říkám s šestinedělkou Otčenáš, Zdrávas Panno Maria. Když se ale jde okolo oltáře, zhasne se svíčka a matka s ní dítěti pod nos drobet jenom kouří. Potom šestinedělku, když mám vodičku svěcenou, pokropím u oltáře i taky napřed hned u dveří.
  10. Otázka: Co pak máte za kropáč? Odpověď: Z peří husího mám kropáč svázaný už několik let.
  11. Otázka: Taky někdy pochováváte mrtvá těla při Křižáneckém kostelíčku, abyste při nich říkala anebo je vodičkou kropila? Odpověď: Nekropila, kromě Hazdrových dvou dítek blíženců, aby vaše dušičky odpočívaly v nebeském království s Panem Kristem. Pokropila jsem hrob i dítky.
  12. Otázka: Kdo pak pohřbíval děti Balcarovi před Svatým Duchem, kdo je uváděl a nad nimi co říkal? Odpověď: Já jsem uváděla a taky nad nimi říkala, ale nekropila jsem, neměla jsem vodičky. (vodička se říkalo dříve - dnes svěcená voda)
  13. Otázka: Taky jste nad velikých lidí mrtvými těly co říkala a je kropila vodičkou? Odpověď: Nekropila, ani neříkala, mohla bych to na mou duši vzít.
  14. Otázka: Povězte, kam vycházíte, když mračna vystupujou? Odpověď: Jdu na pole, tam se modlím, na křížovou cestu aneb po mezi, ony mračna za mnou s pomocí Boží běží. Pustím-li je na rybníky, padnou na rybníky, pustím-li je na lesy, padnou na lesy. Já je letos dvakrát poslala na Záhornickej rybník a na Březenskej u Boleslavi a na Červenskej kosteckej.
  15. Otázka: Který čas to bylo? Odpověď: Ve žních na Březenskej, ten týden před svatým Jakubem na Záhornickej, nebo se můžou rozdělit, když jest jich mnoho. Já je cejtím, jejich řeč, jak ony hlučejí, když jdou i taky je vidím.
  16. Otázka: Odkud pak vyšly ty mračna? Odpověď: Vyšly z Kolínský a Bezenský jeskyně.
  17. Otázka: Co vezmete do rukou, když proti nim vyjdete? Odpověď: Jitrocel černej, kleknu na něj holýma kolenama a potom jej vezmu do pravé ruky s kořenem vzhůru, dám ho potom pod kámen jakejkoliv, když již vyříkám a mračna se zalejou.
  18. Otázka: Co se modlíte aneb co říkáte proti těm mračnům? Odpověď: Modlím se Pánu Bohu Otčenáš. Pro Boha prosím, neračte mne k tomu míti, já jsem udělala slib Pánu Bohu, že je budu do smrti vodit a tak se živit a nepovím až před smrtí. Dělám kříže naproti mračnům a taky sebe žehnám křížem. Nesmím s žádným mluvit, žádnému děkovat za pozdravení, jenom v srdci. Devět křížů musím dělat: Ve jménu Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha svatého zaklínám vás škůdnice, skrze Boha živého, abyste namohly škodit ani obilíčku, ani stromovíčku, ani dobytečku, ani domečku, abyste šly za mnou, kudy já vám cestu ukážu k rybníku Záhorskému, Červenskému, abyste nemohly ani za brázdu škodit, ani okolo rybníků, ani okolo lesa. K tomu mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh syn, Bůh Duch svatý, amen. (Prý třikrát to musí babka říct. Když se mračna rozdělí, řekne: Provodíš tě Pán Bůh tam …. ukáže a udělá kříž).
  19. Otázka: To vás lidé žádají, abyste mračna vedla a kteří? Odpověď: Žádají, sousedé všichni.
  20. Otázka: Kolik vám za to dávají? Odpověď: Dávají mě krajíček chleba, žemličku, někdy mě někdo pošle hrníček vařeného vaření.
  21. Otázka: Taky ještě jinší žehnání nebo zaklínání lidem užitečný umíte? Odpověď: Neumím žádný jiný, jenom žehnání ohně.
  22. Otázka: Kterak pak oheň žehnáte? Odpověď: Když hoří nějaká chalupa nebo chlív aneb stodola, tehdy říkám takto: Vítej, vítej, nevděčný hosti, co jsi zasáhl, na tom měj dosti, jako Kristus Pán měl dosti, když na kříži vylil krve množství! Po třikrát opakuji a naposled dodám: K tomu mi dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý a Pán Ježíš Kristus, amen. Udělám tři kříže proti ohni a vedu ho, kam chci, do oblaků nebo na stranu.

Podle všech protokolů a výpovědí seznala pražská konzistoř dne 14.dubna 1719, že farář Stella se provinil tím, že zvyšoval štolu (odměnu za církevní služby) a ostře ji vymáhal, nepřišla však k přesvědčení, že by byl koho ze sedláků holí zranil. Naproti tomu však Zelenolhoťáci se provinili schůzkami u Karla Maxy, kde zejména on mluvil proti katolickému náboženství, zpívali společně faráři utajované písně, pochovávali bez kněze mrtvoly s neobyčejnými modlitbami. Babka Svobodová se sama přiznala, že křtí, uvádí šestinedělky, na žádost Lhoteckých nepřípustnými prostředky mračna sem tam vodí, při požárech se ohání pověrčivými říkačkami. Všichni při nebezpečném zběhu faráři nectně vynadali, když jim chtěl zvonek odebrat a hlavou do příkopu jej srazili, do uvedeného kostelíka v lesích k podezřelým schůzkám chodívají. Chrámek je svatyni nepodobný, bez dveří, stále otevřený, ani okna nemá, leč jen místo oltáře jakési prkno s namalovaným kalichem, po jehož stranách po jednom andělu a sám kostelík stářím k zemi schýlený, na spadnutí se přiklání, a proto hrabě František Josef Šlik již dříve jeho zrušení žádal. Lhotečtí starobylé knihy ukrývají a z českých pergamenů zpívají. Z těchto a podobných příčin konsistoř zúčastněným vrchnostem navrhuje, aby kostelík v Křižánku zbourali, Zelenskou Lhotu k Osenicím přifařili a k libáňské faře v náhradu za ušlé příjmy přifařili Řmenín. Současně vydala pražská konzistoř doubravickému panu faráři Jiřímu Antonínu Neradiusovi, jakožto příslušnému vikáři, dekret, v němž nařizuje, aby libáňský farář za asistence hejtmana ze Starých Hradů vykonal v Zelenské Lhotě vizitaci, nekatolické knihy zabavil a do Prahy poslal. Kostelík ve Křižánku má být zrušen, se zemí srovnán a na místě postaven kříž nebo boží muka a více se tam pohřbívat nesmí.

Aby Lhotečtí zboření kostelíka násilně nepřekazili, má jim hrabě Černín každý odpor přísně zakázat a hrabě Šlik má dát libáňskému faráři k ruce několik robotných lidí. Sousedé Štolbovský, Maličký a Maxa propadají trestu vyloučení z církve, což se vrchnosti jejich oznamuje a babku Svobodovou mají poslat k dalšímu výslechu do Prahy.

Nejprve bylo zapotřebí, aby Zelenská Lhota knězi složila účty z přijatých užitků zádušních. I našlo se v knihách, že kostelík má pole, které užívají sedláci Jakub Karásek a Jan Václavka (čp.31) za roční nájem 35 kr. každý, ale po 51 roků nic nezaplatili, což dohromady dělá 25 kop 30 grošů. Také Matěj Košťál (čp.9) má na gruntu svém 16 kop 30grošů a Jakub Fibikar (čp.5) 13 kop zádušního kapitálu křižáneckého, ale žádný dosud ani groše neodvedl a nezaplatil. Chudičký inventář svatyňky byl také sepsán a vykazoval: 1 zvonek, 2 cínové svícny, 2 dřevěné svícny, 2 korouhvičky, krucifix, 5 plachetek, 1 ubrus a 6 šátků na oltář a čtyři železné krávy (poplatky) na gruntech Václava Skuřiny (čp.34), Václava Žďánského (čp.14) a Jana Balcara (čp.22) s platem po 35 kr. ročně.

Mladý hrabě, kostecký pán František Josef Černín, měl již tehdy pověst svobodomyslného šlechtice. Měl za ženu dceru belgického markýze Vesterloo, která měla křesťanštější názor nejenom ve věcech poddanských, ale též církevních, který byl docela protichůdný zkostnatělému dvornímu vzduchu vídeňskému. Hrabě přikázal svým úředníkům, aby se ve vykonávání rozkazu pražské konzistoře neukvapili, aby nevzbudili nepokoj mezi poddanými a sám se důvěrně dotázal o názor doktora práv Antonína Dvořáka z Boru, apelačního rady. Ten doporučil Černínovi tento dvojí postup: Buď ať odpoví konzistoři, že bez předchozího nařízení královského místodržitelství nepřísluší církevnímu soudu provádění zmíněných exekucí na osobách a osadním majetku, anebo dřív ať vyzve arcibiskupa, aby celou, lid rozjitřující záležitost bez dlouhých průtahů hleděl urovnat, poněvadž se zdá, že v lesní krajině kolem Křižánku žár kacířství čím dál tím více okolí zachvacuje, pod popelem doutná a že by mohl vyšlehnout zjevný plamen, tudíž je povinností katolické vrchnosti pohoršení z kořene vymítit, neboť je zjevné nebezpečí, že při stálém rozčilování z výslechů Lhoťáci buď uprchnou jako Maxa anebo zjevně k Luteránům přejdou.

Zatím však horlivý sluha církve farář Stella z Libáně maje v ruce nařízení pražské konzistoře a za souhlasu hejtmana ze Starých Hradů Františka Knypfa provedl rázný čin: V noci ze 4. na 5. května 1719 s hejtmanem a poddanými starohradskými vypravili se ke kostelíčku a do základu jej zbořili, dříví z něho na faru do Libáně odvezli, jeli přes Milkovice, přes Lhotu se obávali. Než sluníčko vyšlo, vyjížděly povozy z lesů a z kostelíčka Nalezení sv. Kříže zbyla hromada kamení.

Zoufalství zmocnilo se obyvatel zelenolhoteckých. Hned ráno druhý den napsali žalostnou žalobu hraběti Černínovi, v níž slovy plnými zármutku projevují svůj veliký žal nad ztrátou svého kostelíčka, který byl sice jen ze dřeva dosti chatrně vystavěný a tuze sešlý, jenž však ještě dlouho pro jejich potřeby obstát mohl, nebýt zlosti faráře v Libáni, jeho dávného usilování, abychom těla naše mrtvá do města Libáně nebo do Bystřice pochovávali a jemu od dovolení platit museli, což jsme ve Křižánku nemuseli. Stěžovali si na velikou štolu (odměnu) Stellovu, neboť obyčejně i nejchudší od křtu po 1 zl., od kopulace nejméně 3 zl. platívá a kdyby on pohřbíval nad slušnost, by lidé platit museli. Když faráře k poslednímu pomazání do obce pozvali, pokaždé čtyřspřeží pro něj poslat museli, protože on na žádném jezdeckém koni ani se dvojspřežím se vézt nechce (poznámka: patrně farář Stella pocházel ze šlechtické rodiny), také čtyřmi koni k průvodům pohřebním se vozit dává a ke všemu ještě kněžský obilní desátek od nich požadoval. Lhotečtí také psali: Nyní nevíme, kam své mrtvé máme pohřbívat, nicméně však dle řádu církve katolické živi jsme a také naše mrtvá těla na místa posvátná jsme povinni pohřbívat. Prosí se na konec, aby byli přifařeni pod správu církevní k děkanství soboteckému s pohřbem do Markvartic nebo do Vlčího Pole a slibovali děkanovi soboteckému dle svých možností desátek.

Rozboření kostelíčka v Křižánku překvapilo a rozezlilo také kosteckého hejtmana Holana, který napsal 10.května 1719 důtklivý dotaz hejtmanovi starohradskému Františku Knypfovi, zdali jednal z poručení konzistoře pražské. Ten odpověděl, že se tak stalo z vůle konzistoře pražské ze dne 14.dubna 1719. Mezi jinými píše: V Křižánku, kde kostelík byl, krchov zůstane a kříž nebo Boží muka postaví, poněvadž tam ze vsi Zelenské Lhoty mrtvá těla v Pánu odpočívají, jen plot je třeba spravit, aby tam lecjaký dobytek chodit nemohl.

Hejtman Holan podal hraběti Černínovi zprávu a doporučil přifaření k Vlčímu Poli, jelikož se Lhotečtí dobrovolně zavazují k desátku děkanu v Sobotce, odtrhnou-li se od Libáně. O Evě Svobodové píše, že žije a že by mohla podniknout cestu do Prahy povozem.

To vše se stalo roku 1719. Zdálo by se, že tímto radikálním zakročením Stellovým byla husitská záležitost křižánecká úplně ze světa sprovozena a zatvrzelí sedláci lhotečtí na pravou cestu přivedeni. Leč chyba lávky.

Za čtyři roky po těchto událostech, dne 28.června 1723 české gubernium (zemský úřad) nařizuje krajským hejtmanů vyšetření opětovné lhotecké opovážlivost, že přes zákaz konzistoře sami bez kněze do Křižánku mrtvé pochovávají a zvoncem zvoní na hřbitově. Poznámka: Zmíněný zvonec brával s sebou zvoník Martin Šmíd (čp.19) ze Zelenské Lhoty, když odzvonil při obřadech v Křižánku, zase zvonec do svého domu donesl, kde měl na dvoře z trámců zhotovenou zvoničku a tím zvoncem zvoníval třikrát denně. Uvádí se, že Eva Svobodová, již 104letá, byla do Prahy volána, ale nedostavila se. Gubernium k zamezení dosavadních proti katolických zvyků poroučí přifaření Zelenské Lhoty do Osenic a náhradou za Zelenskou Lhotu ves Řmenín přifařit k Libáni.

Uplynuly další tři roky a v květnu roku 1726 opět žaluje obec Zelenská Lhota hraběti Černínovi na nové útisky šlikovské a úředníci na Kosti nyní již hejtman Grim, duchovní Vočenášek, purkrabí Siegel, obroční Tembler připojují k tomu o faráři Stellovi nepříznivé svědectví a žádají, aby se myslí pokojného lidu zbytečně nehýbalo.

Avšak dalších 7 let se nic v Zelenské Lhotě nezměnilo a rozkazy gubernia ani konzistoře se neprovedly ani po domluvě krajských hejtmanů hraběte ze Sverts - Šporku a Matěje Machta z Löwenmachtu, kterou dne 7.března 1733 osobně k sedlákům v Zelenské Lhotě pronesli a všechny neposlušnosti jim přísně zapověděli, nic se nezměnilo ani přifaření se neprovedlo.

Hrabě Černín zemřel a vdova po něm Isabella Černínová napsala výše jmenovaným hejtmanů dne 25.července 1735 toto své mínění o celé lhotecké záležitosti:
Podle výslechu sedláků na městském úřadě v Sobotce vychází najevo, že farář libáňský zavinil všechny mrzutosti a také svou chtivostí peněz ovečky své od sebe odvrátil, takže bez něho si obřady samy vykonávaly. Zneuctil místo sám, když se s nimi do rvačky pustil a je zbil. Když kněz opustil příkaz mírnosti a důstojnosti, potom se nedivme nevzdělanému sedláku. Proč jim zvonek bral? Proč ho nevrátil? Mírněji si počínali ti hrubci, než on vzdělaný, který tvrdí, že byl nemocen a po čtyřdenní zimnici zeslabený a přece 6-8 osob se mu muselo bránit! Nemohu chválit, že bez kněze pohřbívají, ale dovedu si to s úctou k místu a předkům vysvětlit. Nepřistupuji na to, aby Zelenská Lhota připadla do Osenic a od Markvartic ves Řmenín k Libáni, poněvadž ze Lhoty do Osenic je daleko. Osenický hřbitov je malý a každá rodina má své místo na něm, které by asi postoupili lhoteckým občanům? Řmeníští do Libáně z týchž důvodů nechtějí, za to Lhotečtí by spíše do Vlčí Pole pohnout se dali. Co se týče těch ceremonií, které stařena Svobodová vykonávala, ano i děti křtila, ženy uváděla, s tím už by strašit nemělo, protože před 12 lety zemřela a tak obřady skončily. Jen ať farář věci z kostelíku vrátí a je rád, že obyvatelé kostelu odlehlých vsí Zelenské Lhoty, Skuřiny a Záhub o zvonění Ave Maria tolik stojí. Za to by je měl chválit a ne jim útěchy odmítat (poznámka: toto osvícené mínění, pronesené v roce 1735 je jistě pozoruhodné).

Pražské gubernium nemělo však od Lhoteckých klidu. Neboť ještě v roce 1736, tedy 17 let po zboření kostelíku v Křižánku, pohřbívali své zemřelé do Křižánku, přes veškeré zákazy. Nařizuje opět krajským hejtmanům, aby zamezili v lese Křižánku pohřbívání mrtvých těl a jiné husitské nepřístojnosti, kterých se Lhotečtí na místě bývalé kaple dopouštějí tím, že tam vykonávají nekatolické pobožnosti a před ? rokem bez kněze 5 mrtvol pochovali a o libáňském faráři nechtějí ani slyšet. Hejtmani krajští a kostecká vrchnost je mají napomenout, jestliže ještě něco proti obřadu katolickému vyvedou, tak budou skutečně přísně potrestáni.

Dne 17.dubna 1736 byla uzavřena dohoda ve Vlčím Poli mezi obcí Zeleneckou Lhotou a farářem libáňským. Zvonek z rozbouraného kostelíka byl dán na Zeleneckou Lhotu, zavěšen na vysoký sloup se stříškou uprostřed obce k zvonění pro obyvatele Zelenecké Lhoty, Skuřiny a Záhub. (Zvonek byl prodán roku 1812 za 13 zlatých a peníze byly dány na kontribuci).

Zde připojuji opis Dobrovolné smlouvy mezi panem farářem libáňským J.Stellou a obcí Zelenská Lhota:
Dle originálu pamětní knihy obce Zelenská Lhota z roku 1736.

Léta páně 1736 dne 17.dubna stalo se při konané komisi od slavného Královského úřadu krajského kraje Boleslavského, v přítomnosti krajských pánů hejtmanů totiž: vysoce urozeného pana Františka Karla Rudolfa, Svaté říše římské hraběte z Svertsu a Šporku, svobodného pána z Arstu, pána na Novém a Starém Pernštejnu, též urozeného a statečného rytíře pana Václava Chanovského Krasilov Dlouhovesského z Dlouhé vsi, pána na Krasilově Vručici v dvouch dvorech na Vysočanech, dobrovolné a dokonalé porovnání mezi libáňským panem farářem z jedné a jejížto farními ovčinami zelenolohoteckými, panství Kosteckému patřící a poddanými z druhé strany, tímto následujícím způsobem:

Po vzešlé a po 11 roků vzniklé při mezi dvojctihodným knězem panem Janem Hynkem Josefem Stellou farářem libáňským z jedné strany, jejížto ke své faře přivtělené obci Zelenolhotecké z druhé strany až doposavad trvající roztržitosti ráčili před jejich Excelence a vůli krajského pána místodržitele na hradě pražském po několikrát krajským pánům hejtmanům tohoto kraje Boleslavského a to pod datum 28.června 1723, pak 3.září 1734 a posléze 24.ledna 1736 milostivě nařídil, by oni krajští páni hejtmani tu roztržitost důkladně vyšetřili.

Zelenolhotecké obci její trestně smělé, proti starobylému samospasitelnému katolickému právu církevních řádů čelící bez přítomnosti obyčejného od svaté církve ustanoveného kněze a faráře, konané nepořádné pohřbívání mrtvých těl v kapli sv. Kříže v lese Křižánku ostře zamezili, jí obci zelenolhotské odevzdání všech kostelních věcí a zvonů, jakož zadrželých platů od železných krav k ruce pana faráře libáňského přísně nařídili a nad tím by vše pozorováno a splněno bylo.

Nařizuje se takto:

  1. Celá obec Lhota Zelenská má být nyní i po všechny budoucí časy farnímu chrámu páně libáňskému zcela dokonale přivtělena, tam odtud všemi spasitelnými svátostmi skrze pana faráře libáňského zaopatřena a s pohřbem beze vší výjimky všech v pánu zesnulých osob starobylého katolického řádu církevního tam připojena býti, takže nad řečená obec zelenolhotská jak nynějšímu, tak všem budoucím pánům farářům libáňským v duchovních věcech nejen slušnou poslušnost zachovati, nýbrž i patřičnou poslušnost prokazovati se zavazuje.
  2. Dokonale se slibuje odevzdat, panu faráři libáňskému, při shlazeném záduší křižáneckém bývalé věci. Jeden mosazný a jeden železný zvonek, dva cínové a čtyři dřevěné svícny, jeden krucifix, jeden ubrus, na oltář plachetky, pět šátků, pět ručníků, jeden …, dva polštářky pod missál a jednu pro složení těch věcí zámkem s klíčkem a panty opatřené truhlu, dvě korouhvičky kostelní, jakož i postoupenou a na hradních knihách panství kosteckého vynacházející se pretenci (poplatek za pronájem pozemků) na gruntě Jakuba Helikara ve výši 15 zl. 10 kr., kterážto každoročně dle obyčejných termínů za duši, neb kostelu libáňskému odváděti a tudy odpisovati se budou ode dvouch v obci pozůstávajících železných krav. Nejsou ostatně dvě od starodávna býti mající železné krávy, jakož i ta na gruntě Matěje Košťáka (čp.9) po 19zl. 15 kr. skoupená býti, mající pretence více asi k vyšetření, tím méně nalezeny a byly na gruntě Václava Skuřiny (čp.34) po 15 zl. 10 kr. a na gruntě Václava Žďánského (čp.14) po 19 zl. 50 kr. Bývalé pretence na záduší kříženeckém a všeliké duchovní správy již dávno vynaložené s platy ročně od každé železné krávy 35 kr. taky farnímu chrámu páně libáňskému začnouce tímto běžícím roku 1736 náležitě při zádušních oučtech odváděti od kterýchžto platů těch dvou železných krav, jakož i od té na gruntě Jakuba Helikara podstoupená pretence po 15 zl. 10 kr. záduší libáňskému povinované bude, plot okolo pohřbu křižáneckého, jakož i onen tam, kde místo shlazený kaple, od vysoce slavné konsistoře pražské vyzvednout rozkázaný kříž spravovati a udržovati.
  3. Ačkoli by obec zelenolhotská povinna byla onen zvonec, kterýžto uprostřed vsi zelenolhotské na vysokém sloupu dřevěném pod stříškou zavěšený, spolu s kostelními věcmi faráři libáňskému odevzdati. Však nicméně poněvadž tento zvonec k chvalitebnému, od církve svaté ustanovenému zvonění nábožného modlení andělského pozdravení nyní se potřebuje, proto od církve svaté se k chvalitebné potřebě obci Zelenolhotecké zanechává s touto vejminkou: Aby obec zvonec v prostředku vesnice na vysokém sloupu pod stříškou zavěšený, vždy v dobrém stavu na své outraty obecní spravovati a udržovati musela a každodenně po třikrát Ave Maria neb modlení andělského pozdravení se zvonilo.
  4. Štola od křtu beze všeho rozdílu, buď od mocnějšího anebo od chudšího, panu faráři po 45 kr. a kostelníkovi po 6 kr. a to se vším a nic víc se žádnému neplatí.
  5. Od oddavek panu faráři za ohlášku a šátek, za kohouta za oddavky ve všem bez rozdílu osob o to sice: od sedláka celého lánu po 3 zl., od sedláka půl lánu po 2 zl. 30 kr., od chalupníka po 2 zl., od podruha 1 tolar 10 kr., jak od pánů hospodářů, tak taky od jejich synů, sice žádnému nic více se neplatilo.
  6. Od funusu, neb pohřbu za mši svatou panu faráři, který mrtvé tělo při kříži před krchovem přijímati bude, dalo se od sedláka, celého nebo půl lánu, bez rozdílu 1 zl. 10kr., od chalupníka 1 zl., od podruha 50 kr. Kantorovi, který vždycky do vesnice k tělu dojde, jež až na místo písně a žalmy od církve svaté k tomu ustanovené zpívaje, vyprovázeti povinný bude z polovice, totiž: od sedláka bez rozdílu 35 kr., od chalupníka 30 kr., od podruha 25 kr. se zaplatilo. Po kteroužto vyměřenou funebrální taksu nejenom mužské nýbrž také ženské osoby bez rozdílu a bytnosti svých manželů nebo rodičů se říditi budou.
  7. Pohřeb dětí anebo bez mše svaté, dobře od takového se má panu faráři polovice dle vyměřených rozdílů platit totiž: od sedláka bez rozdílu 35 kr., od chalupníka 30 kr., od podruha 25 kr. Kantorům pak, protože se dva o to děliti musejí a cesta dosti vzdálená, vždy kdykoliv do Zelenské Lhoty jíti a tělo mrtvých do Libáně vyprovázeti budou, jak od hrubého, tak malého, každého času podle hořejší taksy platiti, totiž: od sedláka bez rozdílu 35 kr., od chalupníka 30 kr., od podruha 25 kr.
  8. Zelenolhotský obyvatelé, těla jejich mrtvých děti samy bez vyprovázení kantora do Libáně ku kříži před krchov k pohřbu donášeti chtěli, kantory do Zelenské Lhoty nepožádali, což na jejich vůli zelenolhoteckých obyvatelů se zanechává, v takovém příběhu jim kantorům platiti se bude od sedláka bez rozdílu 17 ? kr., od chalupníka 15 kr., od podruha 12 ? kr.
  9. Školním žákům od kříže nošení a od zpívání přijde od každého hrubého neb menšího pohřbu v hromadu dáti 6 kr.
  10. Hrobníkovi od kopání hrobu a sice k urovnání nesvornosti buďto v zimě nebo v létě od dospělých neb dětí jednostejně po 18 kr. platiti.
  11. Taková taksa všem vyměřená a tudy taky stranu zvonění hrany a průvodu srovnána byla, mají oni zelenolhotský obyvatelé kostelu libáňskému a zvoníkům od zvonění dvojí hrany a průvodu s třemi zvony po 45 kr., od zvonění jedné hrany s průvodem dvěma zvony po 35 kr., a to sice z ohledů jich chudobných nedostatků nic více platiti však naproti tomu.
  12. Od místa krchova libáňského nic nedávali, protože ony k záduší křižáneckému patřící výš řečené kostelní věci, jakož i výroční platy ode dvou železných krav i s pretencí na gruntě Jakuba Helikara 15 zl. 10 kr. pozůstávající se proti správě plotu a kříže křižáneckého farnímu chrámu páně libáňskému se postupující.

Nyní nad těmi rozepsanými artikulemi se obě strany přítomné dobrovolně snesly ve čtyřech stejně znějících exemplářích, z kterých jeden pro jejich Excelenci a milostivé královské služebníky pány místodržící, druhý při Královském úřadě krajském kraje Boleslavského zachovati, třetí panu faráři libáňskému odevzdati a čtvrtý zelenolhotecké obci zachovati se má. Vlastníma rukama podepsali a užívajícíma sekretami potvrdili, jenž se stalo na panství kosteckém ve vsi Vyšopol, Jan Ignacius Josef Stella, farář libáňský, Jaroslav Franz Mikowetz, hejtman, Vencl Černej, písař, Jan Matěj Kazl, obroční. Rychtář a konšel na místě celé obce Lhoty Zelenské Matěj Čížek (čp.32), rychtář a konšel Václav Linka (čp.16).

Z přední strany psané dobrovolné porovnání mezi libáňským panem farářem z jedné a zelenolhoteckými panství kosteckému patřící poddanými z druhé strany v naší přítomnosti sjednáno a smluveno a dokonale uzavřeno jest bylo s touto mocí král. Kraj. Úřadů se atestiruji při královské krajské komisi ve vsi Vyšepol dne 17.dubna 1736.
Z kroniky Josefa Vondráčka opsal Krčmařík Marek

Lípy v Křižánku Tady přestávají historické zprávy o zelenolhoteckých "husitech". A zde končí i tajemství lesa Křižánek. Prý byla i tajná podzemní chodba z Křižánku do Vlčího Pole. (Jako kluci jsme chodbu hledali, ale nic jsme nenašli - zapsal si pan Jaroslav Čuban z čp.35).

Staletí přešla - klidně šumí širé lesy dál svou věčnou píseň nad ději dávno zašlými. V místech, kde stával kostelík, byl vztyčen dřevěný kříž. A na místě, kde stával oltář, je kámen asi 60 cm vysoký, snad bývalá křtitelnice. Jsou tam dvě prastaré velmi zchátralé lípy, které byly u vchodu do kostelíka .

Kříž v lese Křižánku
Časté prudké vichřice v měsíci srpnu 1922 porazily v Křižánku starý dubový kříž s letopočtem 1845. Kříž stával v místě oltáře zde kdysi stávajícího kostelíka Nalezení sv. Kříže, který byl zbořen v noci počátkem května roku 1719 a jehož základy jsou ještě znatelné. Do dřeva tohoto kříže bylo vyryto na sta jmen návštěvníků tohoto historicky památného místa, podobně jako do kamenného zbytku kostelní křtitelnice, který těsně u kříže stojí.

Obnovení kříže v Křižánku
Roku 1925 dne 24. května byl postaven nový dubový kříž na místě předešlém. Starý pahýl vykopán ze země. Jiné vykopávky se nenašly v zemi žádné. Dřevo na nový kříž darovala Jindřiška Weisenwolfová z Kopidlna na žádost Lesního úřadu ve Starých Hradech - pana nadlesního Tuháčka. Dřevo na kříž otesal Jan Limr, tesař v Záhubech čp. 1. Kříž stavěli: František Vlk, hajný v Křižánku, Alois Škaloud, zedník v Záhubech čp. 22, František Zajíček, zedník ze Záhub čp. 21, a jmenovaný Jan Limr.

Svěcení kříže v Křižánku
Dne 7. června 1925 o pouti v Zelenecké Lhotě, která se slaví od založení tamější kaple Nejsvětější Trojice, vypraveno bylo z kaple v Zelenecké Lhotě procesí s hudbou libáňskou a tamějším farářem Františkem Kulhánkem do Křižánku, kde byl nově postavený kříž posvěcen. Na kříži jest vytesán letopočet 1925. Dole u kříže zhotoveno klekátko a vše natřeno fermeží a lakem.

Zbytek starého kříže
Odzemek ležel na místě u nového kříže potom ještě šestnáct let. Josef Sůva, rolník a hostinský v Záhubech čp. 11, přišel na myšlenku, že by se mohl z toho dřeva zhotovit menší kříž pro hřbitovní márnici. Řekl o tom hajnému a ten dal svolení, aby si dřevo odvezli a zpracovali.

Obnovení kříže v lese Křižánku
Kříž v Křižánku v roce 2005 Na podzim roku 1997 byl Jaroslav Čuban ze Zelenecké Lhoty u kříže v lese Křižánku a zjistil, že památný kříž je již ve špatném stavu a je ho potřeba obnovit. Proto navštívil starostu v Dolním Bousově a starostu v Libáni a požádal je o pomoc, myslel, že jsou to větší obce než Zelenecká Lhota a tak by zde mohly lépe nalézt peníze. Také poprosil lesního pana Konývku z polesí Křižánek, zda by mohl zajistit dřevo na nový kříž.

Dne 8. prosince 1999 v 8 hodin ráno informoval pana Čubana lesní pan Konývka, že v lese Křižánku začaly práce na odstranění starého a postavení nového kříže. Pan Čuban upozornil jsem také pana Milana Reichhelma z Libáně, ten jel do Křižánku, vykopání starého a stavbu nového kříže nafilmoval. Obnovu kříže provedla firma Ing. Luděk Maier, lesní práce, Turnov, při stavbě pracoval také lesní pan Miloslav Konývka. Také udělali ochrannou stříšku nad Hraběnčinou studánkou.

Použité zdroje: Kronika Josefa Vondráčka, záznamy Jaroslava Čubana, Listy starohradské kroniky

Oficiální prezentace obce
webmaster: